V naší zemi už je taková tradice. Že se na politiku nadává. Pamatujeme to už z dob socialismu a možná tomu tak bylo i už dávno před ním. Mění se jenom to, že dřív jsme na ni nadávat nesměli a tak jsme na ni nadávali jenom potají, aby to slyšeli jenom ti, u koho bylo pravděpodobné, že nás neudají, kdežto dneska už můžeme politikům spílat veřejně a proto to tak taky děláme.
Na politiku dneska nadáváme jinak než dřív i proto, že je víc na co nadávat. Dřív soudruzi spoustu svým chyb ututlali, na veřejnost se toho hodně nedostalo. A proto jsme se tenkrát obouvali jenom do toho, co jsme si domysleli, nebo do toho, co se nás týkalo natolik, že to nešlo utajit. Zatímco dneska už se neutají skoro nic, protože někdy nám to vyzradí konkurenti hříšníků, někdy novináři, někdy jiné zainteresované osoby, a proto často víme i to, co není vůbec pravda. Ale to je vlastně jedno, protože hlavní je mít nějaké téma, které se dá kritizovat. Na jeho významu a věrohodnosti zase až tak moc nesejde, hlavně když je to senzace.
Do politiků se obouváme v případě těch, které jsme volili, i těch, které jsme nevolili. A nejvíc možná kritizujeme v případech, kdy jsme vůbec nikoho nevolili. Nevybíráme si a stavíme na pranýř někdy ty a někdy ony. A klidně srazíme z piedestalu i ty, kterým jsme zprvu důvěřovali, které jsme měli v oblibě. A pak ještě dlouho kopeme i do jejich politických mrtvol.
Je to možná náš národní sport, něco jako hokej. Ale na rozdíl od hokeje je tu politika pořád, a proto si jí můžeme užívat daleko víc. A na žádném politikovi nenecháme nit suchou. A často plným právem.
Ale když se rozhlédneme kolem, možná to není zase až tak zlé, jak by se mohlo zdát. Možná pro nás politici udělali i dost dobrých věcí. Protože kdyby byli hrozní tak, jak říkáme, nebyla by naše země ani zdaleka tak hezká.
Ale stejně budeme nadávat i dál. A možná je to dobře. Protože kvůli věčným rejpalům si snad politici nedovolí tolik, kolik by si dovolovali, kdyby byla naše společnost mlčící zahnívající stoka. Která by si od nich nechala všechno líbit.
