Úvodní strana
			O nás Cesta čaje Škola "Cesty čaje" Události Pravidelná setkání Slovníček Odkazy

Čado aneb cesta čaje Kolébkou čajového obřadu je již po staletí jedno z nejkrásnějších a zároveň nejstarších kulturních center japonských ostrovů, bývalé císařské město Kjóto. To se také přibližně v druhé pol. 16. století stalo rezidenčním městem čajových mistrů rodiny Senke, jejíž základy položil muž jménem Sen no Rikjú. Sen no Rikjú se narodil v pol. 16. století do rodiny bohatého sakajského obchodníka a do japonských dějin vstoupil jako reformátor čajového obřadu, ale také jako významný politik, který se později stal osobním čajovým mistrem nejmocnějších mužů středověkého Japonska - Ody Nobunagy a Tojotomiho Hidejošiho. V této souvislosti je třeba zmínit, že zvyk obřadného podávání čaje byl v Japonsku znám už dvě století před Sen no Rikjúem. Zmíněné podávání čaje se však spíše než ritualizovanému čajovému obřadu podobalo honosným čajovým dýchánkům. Jejich hlavním smyslem nebylo totiž meditativní posezení nad šálkem lahodného čaje, ale demonstrace moci a bohatství prostřednictvím velmi kvalitní čínské a korejské čajové keramiky. Podstatou Rikjúovy reformy bylo vytvořit pití čaje, které by nesloužilo pouze k zahnání dlouhé chvíle, ale jež by mělo svůj pevný estetický a duchovní ideál. S tímto vědomím se prostor určený pro pití čaje přenesl z okázalých prostor aristokratických paláců do miniaturních a jednoduchých komnat čajových chýší. V následujících letech byla řemeslně dokonalá a luxusní čajová keramika čínské a korejské provenience zaměněna keramikou japonskou a namísto drahých kovů jakými byly slonovina, zlato a bronz, se pro výrobu čajového náčiní začal používat všední a lehce dostupný bambus. Rikjú, pak k celkovému pohoršení čajového světa, obohatil svoji sbírku čajového náčiní i o předměty z každodenního života - tak např. lakovaný tácek určený k servírování cukroví nahradil nádobou, kterou rolníci používali k prosévání rýže. Namísto mizusaši (nádoba se studenou vodou) začal používat dřevěné vědro, původně používané pro nabírání vody ze studně. Dá se tedy říci, že všechny tyto počiny v sobě zahrnovaly nový estetický ideál, který Rikjú vnesl do čajového obřadu. Reformovanému čajovému obřadu, který Rikjú vytvořil, se také někdy říká wabiča, podle estetické kategorie wabi, která odhaluje krásu v jednoduchosti a střídmosti barev a tvarů, v jejich nedokončenosti, ale i nedokonalosti. Duchovním zázemím takto reformovaného čajového obřadu se pak stalo učení zenového buddhismu, které narozdíl od ostatních budhistických sekt, zdůrazňuje mysl obrácenou k přítomnosti. V čajovém obřadu se zenové učení přenáší do myšlenky neopakovatelnosti a jedinečnosti setkání hosta a hostitele, která se má odehrávat ve stavu zklidněné mysli a v atmosféře střídmé a jednoduché krásy. Podstatu čajového obřadu pak vyjadřují jeho čtyři základní principy - wa - harmonie, kei - úcta, sei - čistota, džaku - zklidnění.